REVUE PRO MÉDIA – č. 9 – Média a gender

O čemsi zapáchajícím – o dluhu, který dorovnán rozhodně není, i když je postupně a již delší dobu splácen – píše v tomto čísle ve vztahu k našim pracovním stolům brněnsko-budapešťský sociolog Jiří Sýkora. Ten dluh se týká genderu – a vyškrábnut je na futro společenských věd, které v našem prostředí toto své dítě, kladoucí zneklidňující otázky, stále ještě spíše tolerují, než aby je naplno přijaly, a stále ještě je tak trochu trivializují, než aby je, věrny svému poslání dívat se skrze fasády, vzaly opravdu vážně.
Tématem devátého čísla se s tímto dluhem srovnává Revue pro média. Genderová problematika na její stránky vstoupila již několikrát (nejvýrazněji patrně v pátém čísle, v souvislosti s tématem nových technologií a kyborgizace identity), ale dosud ne s dostatečnou razancí, ne s patřičným rozmachem. S přihlédnutí k šíři diskuze či k tradici propojení mediálních a genderových studií se sice může zdát, že i celé jedno tematické číslo je málo a že jen těžko může pokrýt, co by pokryto být mohlo, ale takový pocit nakonec provází redakční debatu o kterémkoli z plánovaných okruhů.
Zajímavější, než (jako obvykle) dumat nad tím, zda zvolené téma alespoň vhodně načrtáváme, nám při práci na tomto čísle přišlo sledovat posilování vlastního tlaku na “genderovou korektnost” psaného. Patrně nejrazantněji za existenci Revue se během editace textů rozpoutal spor ohledně přechylování jmen zahraničních autorek. A stran užití plurálů “autoři-autorky”, “feministky-feministé”, “teoretici-teoretičky”. Stylistická pragmatika velela vyhnout se nadužívání neobratného zdvojení (“výzkumníci a výzkumnice”), optika korektnosti zas vedla k oprávněné otázce, kam až může kritika stereotypu jít (automatismus “feministky” není o moc méně stereotypní než “autoři”). Přechylování cizojazyčných ženských příjmení ve výsledku působilo dík svým “patriarchálním kořenům” stejný odpor jako nepřechylování, vedoucí k jazykové mrtvolnosti nepřechýlených jmen (jež se stávají nesklonnými) a k mimoděk komickým problémům s přivlastňovacími tvary (čí je text, který napsala Butler...? “Butlerové” – toť přechýlený tvar; “Butlery” je nesmysl...).
Z nouze nakonec činíme ctnost – a volíme cestu zdravé nedůslednosti. Ostatně jako – i když nereflektovaně – ve všech předchozích číslech. Zavrhli jsme přesně nalajnovaný standard, ať už by byl jakýkoli, protože jsme nedokázali najít konsenzus a protože žádné z redakčních autorit se nechtělo stavět se do role jazykového diktátora. Vládu nad textem má tentokrát – zcela přiznaně – každý/á z autorů/ek.
Možná právě to je ostatně (lehce metaforicky) nejlepší přístup k vyrovnání debetu na akademickém účtu s názvem “gender”.

<<Zpět na ARCHIV