Volební systém Japonska

Volební systémy (POL 185)

Referát

V Brně 13.10.2002

Japonský parlament (Diet) se skládá ze dvou komor: Horní komora (Sněmovna rádců, House of Councillors) má podobnou úlohu jako český senát a její vliv na politiku je tak minimální. Volební období horní komory je šestileté a volby se konají jednou za tři roky. Současný volební systém, kterým se do ní volí, zmíníme krátce na konci tohoto referátu. Zabývat se budeme hlavně volebním systémem do komory dolní (Sněmovna reprezentantů, House of Representatives), která hraje v japonském politickém systému centrální roli.

V Japonsku se v jeho poválečné historii uplatňovaly dva volební systémy pro volby do dolní sněmovny. V letech 1946-1993 to byl systém omezeného hlasu, od roku 1993 smíšený volební systém.

1. Systém jednoho nepřenosného hlasu

Po porážce Japonska ve druhé světové válce docházelo od října 1945 k obnově politických stran, které byly za válečného režimu zakázány. Pro první volby do 467-členné sněmovny reprezentantů (počet mandátů se měnil), které se konaly v dubnu 1946, byl zvolen systém hlasování vycházející ze systému, který se uplatňoval v letech předválečných. Volilo se systémem jednoho nepřenosného hlasu v 3-5 mandátových obvodech jednou za čtyři roky. Každý volič tak mohl odevzdat hlas pro právě jednoho kandidáta, přičemž zvoleno bylo prvních 3-5 kandidátů dle velikosti obvodu. Sartori zmiňuje (str.35) problém s klasifikací tohoto systému: Řadí jej mezi systémy s „jedním nepřenosným hlasem“, tj. systémem, kdy volič „má jeden personalizovaný hlas, který nelze převést“. Japonský systém je podle Sartoriho poměrný systém s malými obvody, protože umožňuje prosadit se i kandidátům menšin. Grofman a Lijphart naopak tento systém řadí mezi systémy s omezeným hlasem, tedy hlasem, kdy volič může hlasovat pro méně kandidátů, než je v daném volebním obvodu voleno, a naopak tento systém považují za systém většinový, jelikož kandidáti jsou voleni podobným způsobem jako v relativně většinovém systému s tím rozdílem, že je zvoleno více kandidátů na prvních místech.

V prvních volbách v roce 1946 zvítězila Japonská liberální strana (JLS) – 140 mandátů, Japonská pokroková strana (posléze přejmenovaná na Demokratickou stranu - DS) měla mandátů 94, Japonská socialistická strana (JSS) 92, Japonská družstevní strana 14, Komunistická strana Japonska (KSJ)5. Ve druhých volbách v dubnu 1947 měla JSS 143 mandátů, JLS 131, DS 126. V lednu 1949 zvítězila JLS – 264 mandátů, DS měla 69 mandátů, JSS 48 a JKS 35. Většina poválečných japonských sněmoven nevydržela celé volební období a volby se tak konají v průměru jednou za dva a půl roku. Zásadní změnu politického systému přinesly volby v roce 1955, kdy sice zvítězila DS se 185 mandáty a JLS měla mandátů 110, nicméně zisk 156 mandátů pro JSS donutil liberály a demokraty ke sloučení a vznikla tak Liberálně demokratická strana, která byla predominantní stranou v letech 1955-1993 v systému, který bývá nazýván „1955-setup“. Došlo tak k postupné konsolidaci politického systému, což se projevilo i poklesem počtu nezávislých poslanců horní sněmovny ze 111 křesel v roce 1947 na 11 v roce 1960. V roce 1967 se do sněmovny reprezentantů poprvé dostala strana Komeito, založená v roce 1961 jako politické křídlo sekty Sóka Gakkai, a získala 25 mandátů (LDS získala 277, JSS 140 a DSS – demokratičtí socialisté odtržení od JSS – 30 mandátů). Komeito v následujících volbách v roce 1969 narostla na 47 mandátů, přičemž JSS spadla na 90, LDS získala 300 mandátů a komunisté narostli na trojnásobek se 14 mandáty. Ve volbách v letech 1972, 1976 a 1979 utrpěla LDS několik porážek, což v japonském kontextu znamenalo, že většinu musela získat s pomocí několika nezávislých poslanců. Uspěla až v roce 1980, kdy získala 284 mandátů díky umrtí premiéra na infarkt během kampaně. JSS získala 107, Komeito 33, DSS 32 a JKS 29 křesel a do parlamentu se dostalo i několik jedno- či dvoumandátových stran. V roce 1983 získala LDS 250, JSS 112, Komeito 58, DSS 38, JKS 26 a NLK(Nový liberální klub) 12 mandátů a do parlamentu se opět dostaly některé ministrany. V roce 1986 získala LDS 300, JSS 85, Komeito 56, DSS 26 a JKS rovněž 26 mandátů a NLK klesl počtem mandátů mezi několik ministran. V roce 1990 vyhrála LDS se 275 mandáty, JSS získala 136 mandátů, ostatní strany utrpěly ztráty. Poslední volby podle tohoto volebního systému se konaly v roce 1993 a znamenaly konec dominance LDS v japonské politice. Ta sice vyhrála ziskem 223 mandátů, ale všechny opoziční strany (Sociálně demokratická strana (SDS – přejmenovaná JSS) - 70, Komeito - 51, DSS - 15, Shaminren – 4 a tři strany vzniklé odtrhem od LDS – Shinseito 55, Japonská nová strana 35 a Sakigake 13) kromě komunistů se proti ní spojily a prosadily změnu volebního systému do sněmovny reprezentantů na smíšený.

Politický systém fungující při systému jednoho nepřenosného hlasu, jak v Japonsku fungoval v době „1955 setup“, měl několik zajímavých vlastností:

1. Udržoval dřívější systém vztahů ochránce-klient ve volebních obvodech, kde každý poslanec měl svoje „sružení pro podporu“ – koenkai, které podporovalo jeho kandidaturu ve volebním obvodě aniž jej zajímala jeho činnost v parlamentu a jemuž se za podporu odměňoval různými úsluhami. To vedlo k neefektivnímu nakládání s vládními zdroji ve prospěch koenkai. Zároveň se tak udržoval vliv velkých průmyslových korporací (zaikai) korumpujících skrytě i otevřeně vládní i opoziční politiky v japonské politice.

2. Vytvořil se de facto systém dvou soupeřících koalic – jednou z koalic byla vládnoucí LDS, kde jednotlivé frakce měly vlastní orgány i financování stejně jako samostatné strany, a druhou všechny opozoční strany. V průměrném čtyřmandátovém obvodě měli šanci na zvolení cca 2 vládní a dva opoziční poslanci a docházelo tak k paradoxní situaci, kdy opoziční strany nebojovaly proti vládě, ale mezi sebou a stejně tak kandidáti nevržení v obvodě různými frakcemi LDS bojovali proti sobě místo proti opozici. Díky tomu občas docházelo k odtržení nějaké frakce LDS, která založila vlastní malou stranu, a naopak ke sloučení LDS s nějakou stranou, která v ní vytvořila frakci. Systém tak byl stabilní pouze navenek a často docházelo k různým korupčním skandálům, když některá frakce či strana potřebovala získat peníze na boj proti konkurentům. Systém podporoval vznik enormního počtu marginálních stran a do parlamentu se dostávali i nezávislí poslanci.

3. Protože vítězství LDS bylo vždy prakticky jisté, neměli voliči de facto žádný vliv na složení vlády – premiérem se stával předseda LDS a volební systém na jeho křeslo tak byl srovnatelně důležitý jako volební systém do sněmovny reprezentantů. Do roku 1978 volili předsedu LDS všichni zástupci LDS v obou komorách parlamentu. Předsedové největších frakcí tak korumpovali jednotlivé poslance jiných sliby postů ve vládách, dotací jejich volebním obvodům i vysokými finančními částkami – poté, co výše těchto částek pronikla na veřejnost, stal se systém volby předsedy-budoucího premiéra dále neúnosným a byl změněn tak, že mohli volit všichni členové strany. Tradiční korupci tak samozřejmě zamezeno nebylo - došlo totiž k tomu, že silné frakce za členství ve straně členům platily peníze a jejich počet tak narostl na rekordních 1,5 milionu.

4. Úspěch kandidující strany byl založen především na tom, zda dokázala odhadnout optimální počet kandidátů, který mohla prosadit v daném volebním obvodě, aby se mezi sebou navzájem nepobili a zároveň žádný z nich nedostal příliš mnoho hlasů, které mohly být využity pro jiného kandidáta. Díky tomuto taktizování se počet kandidátů na jedno křeslo udržoval po většinu éry „1955 setup“ na výši v průměru 1,8.

5. Povolání politika v daném obvodě se často dědilo po několik generací – Máčal zmiňuje například vůdce Sakigake Hatoyamu, jehož otec byl ministr zahraničí, dědeček premiér a pradědeček mluvčí dolní sněmovny.

Co se týče tezí, které vytyčuje ve své knize Sartori, byly tímto japonským systémem splněny, ježto skutečně (jakožto poměrný systém s malými obvody, zákon 3 na str.60) vyprodukoval (alespoň v určitých obdobích) systém umírněného pluralismu s pěti relevantními stranami. To, že v parlamentu bývaly zastoupeny i roztodivné malé strany a nezávislí lze dle Sartoriho klasifikace (pravidlo 3, str. 53) přičíst slabosti japonského stranického systému, kdy se podpora hlavních stran lišila region od regionu a v některých obvodech se tak mohly prosadit i jinak bezvýznamné strany.

2. Smíšený systém

Volby podle tohoto systému, který byl prosazen v roce 1993 vládní koalicí složenu z menších stran, se zatím konaly dvakrát – v letech 1996 a 2000. Reformátoři si od nového systému slibovali jednak zmenšení počtu stran a stabilizaci systému, jednak zmenšení počtu poslanců, kteří svůj úřad „zdědili“ po rodičích. Poslanci jsou tak byli v roce 1996 voleni relativně většinovým systémem ve 300 jednomandátových obvodech a poměrným systémem s 2% uzavírací klauzulí a D’Hondtovou metodou v 11 obvodech s celkovým počtem 200 mandátů. Někteří politici SDS se báli většinového systému a prosadili tak, aby kandidáti mohli kandidovat současně v jednomandátovém obvodu i na volební kandidátce. V poměrném systému sice voliči nemohou uplatnit preferenční hlasy, částečně jsou však nahrazeny právě u duálních kandidátů tak, že strana z těchto kandidátů může udělat jednu nebo několik skupin kandidátů, kteří jsou v daném obvodu na stejné pozici a po volbách jsou seřazeni podle podílů svého zisku v jednomandátovém obvodě a zisku vítěze v tomto obvodě. LDS například v roce 1996 vytvářela většinou dvě skupiny: první ze zasloužilých členů strany, kteří tak měli přednost, druhou z nováčků či členů méně zasloužilých. Díky tomuto systému tak došlo k tomu, že byli v poměrném systému zvoleni kandidáti, které voliči odmítli v jednomandátových obvodech. Takovým poslancům se začalo říkat „zombie“. Díky tlaku veřejnosti na snížení počtu zombie byl ve volbách v roce 2000 snížen počet poměrných mandátů na 180.

Ve volbách v říjnu 1996 získala LDS 169 většinových a 70 poměrných mandátů, Nová průkopnická strana (Shinshinto - vzniklá sloučením Shinseito, Liberální strany(LS), Koshikai, Mirai, Kaikaku no Kai, Komeito, Japonské nové strany a DSS v prosinci 1994) 96+60, Demokratická strana (DS - vzniklá z části SDS a Sakigake v září 1996) 17+35, JKS 2+24, SDS 4+11, ostatní získali 12+0 mandátů. Bylo zvoleno 84 zombií a 122 poslanců, kteří své obvody zdědili po předcích. Počet kandidátů na jedno křeslo oproti předchozímu období stoupl na 3,0. Máčal uvádí (str. 35), že podle starého volebního systému by v roce 1996 LDS získala 246, Shinshinto 166, DS 55, JKS 28, SDS 7 a Sakigake 6 mandátů. Změna volebního systému se tedy na volebních výsledcích stran příliš nepodepsala.

V roce 1998 se Shinshinto opět rozpadla a na jejích troskách se obnovily Komeito a LS, z níž se dále odštěpila Nová Konzervativní strana (NKS)

Ve volbách v červnu 2000 získala LDS 177+70, DS 80+47, Komeito 7+24, JKS 0+20, LS 4+18, SDS 4+15, NKS 7+0 a ostatní 21+0 mandátů. Počet dědičných poslanců klesl na 110 a zombií na 79. LDS má podporu zejména na venkově, DS hlavně ve městech.

Nový volební systém zatím funguje příliš krátce na to, aby jej bylo možno hodnotit, můžeme však zmínit, jak splnil očekávání svých tvůrců. Máčal zmiňuje (str.35), že Japonci očekávali, že nový systém povede ke vzniku systému dvou stran. To zatím (po rozpadu Shinshinto) splněno nebylo. Sartori naopak (str.88) očekával, že díky systému poměrného zastoupení se do parlamentu dostane více stran a tím dojde k další fragmentaci systému politických stran v Japonsku. Díky poměrnému zastoupení sice posílily strany, které ve většinových obvodech získaly málo mandátů, nicméně ve volbách 1996 se do parlamentu nedostala ani jedna strana, která by nedokázala získat mandát ve většinovém systému. Naopak několik stran uspělo jen díky většinovém systému. V roce 2000 sice díky poměrnému systému uspěla komunistická strana (což zároveň potvrzuje hypotézu o eliminaci extremistických stran většinovými systémy), avšak NKS se do parlamentu dostala díky systému většinovému. Nedá se tedy říci, že by smíšený systém vedl v Japonsku k větší fragmentaci systému politických stran než by vedl systém čistě většinový.

3. Současný systém voleb do Sněmovny rádců

Volební systém do Sněmovny rádců prošel rovněž několika změnami. V roce 1998 měla tato sněmovna 252 členů, přičemž každé 3 roky se jich volilo 126. Z nich 76 se volilo systémem jednoho nepřenosného hlasu v 24 jednomandátových (zde jde tedy o relativně většinový systém), 18 dvoumandátových, 4 třímandátových a jednom čtyřmandátovém obvodě. 50 členů horní sněmovny se volilo poměrným systémem s d’Hondtovou metodou v jednom celostátním obvodu, přičemž voliči nemohli nijak zasahovat do pořadí kandidátů stanovených stranami.

V roce 1998 získala LDS 30 „většinových“ a 14 „poměrných“ křesel. DS získala 15+12, JKS 7+8, Komeito 2+7, LS 1+5, SDS 1+4 a ostatní 20+0 křesel.

V roce 2001 se konaly další volby, podrobnější článek o nichž se mi však nepodařilo najít. Změnil se zřejmě systém volby do horní sněmovny a volilo se tak jen 121 nových „senátorů“. Zvítězila LDS se 64 mandáty, DS získala 26, Komeito 13, JKS 5, SDS 6, LS 3, NKS 1 a ostatní 3 mandáty.

Použité zdroje:

Galagher, M. (2001): The Japanese House of Councillors election 1998 in comparative

perspective. Electoral studies, 2001, vol.20, pp.603-625.

Klíma, M. (1998): Smíšený volební systém. Politologický časopis, 1998, vol.3,

pp.213-230.

Máčal, T. (1998): Vývoj stranicko-politického systému v Japonsku v letech 1945-1997,

diplomová práce FSS MU.

McKean, M., Scheiner, E. (2000): Japan’s new electoral systém: la plus ca change… .

Electoral studies, 2000, vol. 19, pp.447-477.

Podrobné výsledky voleb do sněmovny reprezentantů v roce 2000

(http://psephos.adam-carr.net/japanindex.htm)

Sartori, G. (2001): Srovnávací ústavní inženýrství – srovnání struktur, podnětů a

výsledků. Praha, SLON, pp.15-89.

Thies, M.F. (2002): The general elction in Japan, June 2000. Electoral studies, 2002,

vol.21, pp. 147-154.

Výsledky voleb do sněmovny rádců v roce 2001

(http://www.electionworld.org/election/japan.htm)